5. česko-slovenské stretnutie gejov, lesieb a ich priateľov

Strážnice 2001

Určite nie je nič výnimočné, keď sa v čase okolo 28. októbra niekde stretne skupina Čechov a Slovákov. A je teda prirodzené, že túto potrebu má každoročne aj niekoľko gejov a lesieb. Minuloročné stretnutie však okrem pripomenutia si vzniku prvej československej republiky malo aj nám bližší dôvod. 25. októbra sa v českom parlamente rokovalo o návrhu Zákona o registrovanom partnerstve a tak sa paradoxne mohlo stať, že namiesto pripomenutia si, ako sú si naše národy blízke, mohli sme zistiť, ako máme od seba ďaleko. Českí poslanci však majú k našim poslancom asi veľmi blízko a tak namiesto toho, aby naša slovenská výprava prišla do Strážnice Čechom závidieť zákon o registrovanom partnerstve, prišli sme sa skôr poučiť, “jak přežít vrácení zákona k přepracování”. Závisti sme sa ale aj tak nevyhli. Ak si prečítate príhovor pána Hromadu, tak ten pán Bureš, ktorého tam spomína, je český minister spravodlivosti.

Milí Slováci a milé Slovenky, viem určite, že vy, ktorí/é práve čítate tento článok, ste tam neboli – Jožko, teba samozrejme nemyslím… Viem to určite, pretože v početnosti členov jednotlivých výprav zúčastnených krajín sme sa ocitli na predposlednom mieste, kde nám na chrbát dýchala americká výprava v počte 1 člen a akokoľvek by som vám  chcela toto stretnutie priblížiť, sklípek, kde sme nakoniec skončili pri  víne z južnej Moravy, vám do časopisu vložiť nemôžem. Ale čo vám do časopisu vložiť môžem, je príhovor pána Jiřího Hromadu, predsedu českej Gay iniciatívy.

Coříct hezkého, milé přítelkyně a přátelé, v tomhle krásném počasí? Hezkého, že si vždycky cením toho, že udržujeme tuto tradici. Víte sami, že SOHO sdružovalo předtím i slovenské organizace a aktivity a není asi nic lepšího, než to, že právě tahle akce, akce podobného charakteru, ještě neustále udržují ten pocit sounáležitosti toho kosmopolitního smyslu, vyjádřeného duhovou vlajkou gej a lesbické minority. No a slovenští chlapci a děvčata nám byli vždycky srdci blízko, obzvlášť teď, kdy se jim podařilo rovněž prosadit do jejich parlamentu první návrh na registrované partnerství. Je pro mně taky zajímavé, že vlastně 5 let tradice tohoto setkání je zároveň historií pěti let bojů o prosazení registrovaného partnerství u nás. Chtěl bych vám všem říct, a tak trochu pozměnit smysl vyjádření všech médií k tomu, co se odehrálo v poslanecké sněmovně… Za žádnou cenu zatím nepřijímejte ve svých srdcích myšlenku, že registrované partnerství v tomto volebním období je skutečně ztraceno. Nikde se neobjevilo, že první návrh na zamítnutí nebyl touto sněmovnou přijat. Objevilo se, že se poslanecká sněmovna rozhodla o dva hlasy vrátit ten zákon vládě k přepracování. To je fakt, na kterém zatím stavějme. To je fakt, že zákon nebyl odmítnut.  Ano, novináři si jej vykládají, že to je jediná již možnost, jak vyložit tento skutek. Ale do voleb ještě máme několik měsíců a já panu ministru Burešovi naprosto důvěřuji, protože s takovou precizností a s takovou pozorností a pochopením k naší problematice, jakou prokázal on a s takovou vůlí prosadit tento zákon, jsme se ještě nesetkali v historii jeho prosazování. Takže mám pocit, že se ještě dočkáme překvapení a mám pocit, že ta bitva bude pokračovat. Ano, jednu bitvu jsme prohráli, ale ta válka pokračuje. A tahle setkání nám z té naší duhové války dělají to příjemné a to smysluplné, co je zapotřebí. My totiž nedemonstrujeme, my nenabádáme v kostelech lidi, aby vystupovali proti menšinám, proti rovnoprávnosti, proti smyslu lidské existence, ale my pouze existujeme a myslím, že humánní cestou se snažíme upozornit na to, že naše nároky jsou stejně lidské a stejně hodnotné jako ostatních. Tak abych nebyl zas tak moc státotvorný, tak věřme tedy, že ta bitva, kterou zdánlivě jsme prohráli nedávno, nás neodradí, a že nakonec tu duhovou válku vyhrajeme za vaší pomoci a zájmu.

Takže o rok všetci šup, šup na Veľkú Javorinu, nech tu nemrháme papierom.

Monika Bertová