Homosexualita ve společnosti: rozpuštěná a vyčleněná

V Čechách se během prázdnin vedla veřejná rozprava o homosexualitě, podnícená novým vatikánským dokumentem. Zvláště v našich poměrech jsou tyto debaty užitečné a očistné. Vedle podobných debat se však v euroamerickém světě již několik desetiletí diskutuje o homosexualitě na naprosto jiné úrovni. Ne už o tom, zda “ano, či ne”, zda je homosexualita “dovolená”, či “přirozená”.

Daleko zajímavější rozpravy se vedou o tom, co téma homosexuality přináší v oboru sociologie, církevních dějin, dějin kultury a umění. Specifické místo má “věda o homosexualitě”, pěstovaná na řadě univerzit v rámci “genderových studií” nebo pod názvy “gay a lesbická studia” či “queer teorie”.

Jedna z nejzajímavějších vnitřních diferencí v rozpravě o homosexualitě se týká otázky, kým vlastně homosexuálové ve společnosti jsou. Základní alternativy můžeme nazvat zjednodušeně “americká” a “evropská”. Americký model je založen na motivu boje homosexuálů za osvobození. Za první vyhranou bitvu se pokládají bouře vyvolané policejní razií v newyorském baru Stonewall Inn roku 1969. K tomuto boji se vracejí texty vědecké i beletristické. Co to znamená v textech, lze pozorovat na knize historika Martina Dubermanna Stonewall (1993). Dubermannovým stylem je patos, provázející jak zprávy o dění před Stonewallem neboli dějiny útisku, tak zprávy o procesu osvobozování. Dubermannovou tezí, spontánně přijatou jako pevný bod kolektivního vědomí, je první věta jeho knihy: “Stonewall je tou emblematickou událostí v moderní lesbické a gay historii.”

Co je podstatou “osvobození”?
Ve “stonewallské” fázi se předpokládala revolucionizace a přetvoření celé společnosti. Když však pominulo pár bouřlivých let po Stonewallu a nastoupila pravicová reakce (“Nová Pravice”, “Morální většina Jarryho Falwella”), zaujalo hnutí “realističtější”, obrannou pozici: začalo si nárokovat autonomii uvnitř společnosti. Homosexuálové se definují jako minorita, srovnatelná s národními a rasovými minoritami uvnitř společnosti. V mnohonárodnostní Americe se model minority mezi minoritami ujal. Homosexuálové používají jako autoetnonymum výhradně slovo “gay”, odmítajíce všechna jiná označení (zvláště “homosexuál”!) jakožto zvnějšku oktrojovaná či homofobní. Mají své čtvrti ve velkoměstech, svou duhovou vlajku, svůj svátek 28. června, výroční den Stonewallu. Pokládají se za národ. “Národní model” skýtá těm, kdo se s ním identifikují, podporu viditelné komunity; identifikační symboly a rituály; respekt nebo alespoň neutralitu společnosti vůči vymezenému komunitnímu prostoru. Zároveň by však toto všechno mohlo být označeno i za ghetto, za jehož hranicemi se mohou jiné komunity nadále oddávat rasismu a homofobii.

V Evropě je to jinak
Opačnému “evropskému” modelu nejlépe porozumíme skrze negaci skrze to, že v něm schází jak všudypřítomný politický akcent, tak pojetí “minority”. Lawrence Schehr ve studii Alcibiades at the Door: Gay Discourses in French Literature (1995) varuje před rizikem “amerického” čtení francouzských textů, to jest před prvoplánovou politizací a před násilným “outingem” autorů, kteří se americkému vidění nezdají dost “jednoznační”, političtí. Ne náhodou Michel Foucault odmítl v prvním dílu Dějin sexuality (1976) “represivní hypotézu” a “volání po svobodném sexu” jakožto černobílé schéma. Šéfredaktor revue Gai Pied Hugo Marsan popisuje stav, kdy je homosexualita v kultuře a společnosti spíše rozpuštěna než vyčleněna: Organizace Mémoires et Homosexualités se přetvořila a přejmenovala na Mémories et Sexualité, homosexualita známých kulturních osobností je akceptována, ale při rozborech děl netematizována.

V “evropském modelu” se tedy jako ideální stav předpokládá uznání legitimity homosexuálního chování i jeho uměleckého zobrazování a vědeckého zkoumání – ale s důrazem na to, že homosexuální jedinci a tvůrci jsou součástí jedné nedělitelné společnosti a kultury. Jestliže je americký model založen na koncepci autonomie a “národa”, evropský model je založen na opačném principu integrace. Ne tedy “homosexuální umění”, nýbrž “homosexualita v umění”, ne “homosexuální dějiny”, nýbrž “homosexualita v dějinách”. Co má tato americko-evropská dichotomie společného s českými poměry? Jde o to, jakým směrem se česká společnost vydá. Převládne-li homofobie, lze očekávat stažení homosexuální komunity do prostoru autonomie neboli zase do ghetta. Převládne-li liberální přístup veřejnosti, nebudou se homosexuálové snažit vytvářet žádnou “minoritu”, nýbrž budou se pokládat za nedílnou součást jedné a téže kultury. Co je pro společnost lepší, to si může každý rozmyslet

Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce

Lidové noviny, 29. 08. 2003, Martin C. Putna; literární historik

Facebooktwitterredditpinterestlinkedin
The following two tabs change content below.

Martin C. Putna

Posledné príspevky od Martin C. Putna (zobraziť všetko)